Bylo nám opravdovou ctí doprovázet nedávné setkání Její Excelence Riny Soemarno, velvyslankyně Indonésie v České republice, s čerstvou absolventkou pražské Akademie výtvarných umění (AVU), vizuální umělkyní Viktorií Součkovou @viktoriesouckova.

V doprovodu našeho CEO, Marka Jakúbka, její Excelence a její tým z Velvyslanectví Indonéské republiky v Praze (KBRI Praha) navštívili 26. června 2026 výstavu závěrečných prací čerstvých absolventů AVU se zvláštním zájmem o Viktoriinu diplomovou práci, která hluboce čerpá z indonéské kultury. Vskutku, její šestiměsíční studijní pobyt na Institut Seni Indonesia v Yogyakartě zanechal v její tvorbě trvalou stopu.

Setkání proběhlo v přátelské a otevřené atmosféře – Její Excelence si s Viktorií během prohlídky výstavy povídala o inspiraci, kterou umělkyně během pobytu v Indonésii načerpala, i o tom, jak se indonéská estetika a symbolika promítly do jejího vlastního výtvarného jazyka. Je opravdovou radostí sledovat dvě kultury ve skutečném dialogu a je inspirující vidět nasazení Její Excelence a jejího týmu z KBRI Praha při podpoře kulturní výměny mezi Českou republikou a Indonésií.

Libreto Viktorie Součkové k výtvarnému dílu Ticho nad vodou

Diplomová práce Ticho nad vodou vychází z osobních zkušeností s hledáním klidu a zamyšlením se nad tím, co jsou naše ochranné mechanismy. Skrze objekt metaforicky interpretuje pocit beztíže a zranitelnosti. Objektová instalace zpodobněná do lehké dřevěné lodi a betonové bójky vytváří dialog o tom, co znamená udržet se nad hladinou“ v náročných a nekomfortních situacích.

Loď přirovnávám k živému tělu, které hledá bezpečnou zónu pro plavbu, zatímco betonová bójka označuje bezpečný záchytný bod. Trup lodi je metaforou pro mé tělo. Je uchycen k bezpečnostní konstrukci s plováky, a tím nemůže vzlétnout, ale zároveň je chráněn před potopením. Loď se tak stává symbolem křehkého, zároveň i těžkého a neohrabaného těla, které se snaží nalézt stabilitu v turbulentních vodách.

Betonová bójka kontrastuje s běžnou představou bóje jako lehkého a nadnášejícího se objektu. Její materiálová hmotnost funguje jako kotva a symbolizuje záchytný bod, který může být vnímán jako paradoxní „ustrnutí“ na místě.

Červeno-bílé pruhování charakteristické pro značení bójek určujících bezpečnou oblast na vodě, ale také pro bezpečnostní pásky či železniční závory, na jedné straně vymezuje prostor bezpečí a orientace, na druhé straně zároveň varuje před nebezpečím a překročením hranice.

Hlavní inspirací pro projekt byl můj dlouhodobý pobyt v Indonésii, kde jsem při potápění na ostrově Banda Neira a při plavbě na tradičních lodích Jukung vytvořila první skicu. Stav beztíže a pocit návratu na souš po uvolněném stavu pod vodou se stal klíčovým motivem pro návrh a koncept celé instalace. Skrze tuto osobní zkušenost chci divákům předat prožitek vyvažování mezi tíhou a lehkostí, zranitelností a silou, stabilitou a pohybem. Pobyt pod vodou ve mně vyvolává oceánický pocit uvolnění a beztíže, připomínající bezpečí spojené s naší první zkušeností v plodové vodě před narozením. Tento motiv se promítá do objektů určených pro pobyt na vodě, které byly vyvržené na souš.

Instalace se snaží vizualizovat stav vnitřní rovnováhy a křehkost ekosystémů. Oba objekty umístěné vedle sebe vytvářejí kontrast, který vyzývá diváka k zamyšlení nad tím, jaké vztahy utváříme sami se sebou a se svým okolím. Zatímco lod' symbolizuje touhu po pohybu a svobodě, bójka reprezentuje jistotu a pocit bezpečí s břemenem tíhy.