I breathe into clay___ until it answers
Výstava dvojice v dialogu: Liubov Plavska & Tetiana Khoroshun
Medium: intermedia, prostorová instalace, keramika
Kurátorka: Dominika Kunzová
Tvorba, jako i životní příběh Liubov Plavské, umělkyně zasažené válkou na Ukrajině se nás v Artist's Hero hluboce dotýká. Proto jí věnujeme zvláštní pozornost a srdečně zveme na její nadcházející výstavu I breathe into clay___ until it answers v Městské galerii Týn nad Vltavou (27. 11. 2026 – 24. 1. 2027). Vernisáž výstavy proběhne v pátek 27. listopadu od 18 h.
Kurátorský text k výstavě
Zvukově-keramická instalace Liuby Plavské a Tetiany Khoroshun se zabývá otázkou, co znamená dostat odpověď z prostoru. V řeckém mýtu o vzniku ozvěny je tato odpověď tragická – nymfa Echo zbavená vlastního hlasu je odsouzena k tomu, aby opakovala slova druhých. Její ozvěna představuje závislost, ztrátu autorství a neschopnost vyslovit se. Jestvuje ovšem i další pohled na ozvěnu, který autorky rozvíjejí na základě průzkumu využití akustických nádob – rezonátorů v dějinách lidské kultury.
Ve svém bádání rozpoznávají rozdíl mezi rezonancí a opakováním. Autorky přitom vycházejí ze strukturální podobnosti mezi lidským hlasovým ústrojím a keramickým rezonátorem. Podobně jako rezonátor sestává z hliněného těla, jenž má dutinu a otvor, kudy proudí vzduch a následně zvuk*, tak i lidský hlas se utváří v těle, kde prochází dutinami skrze dech a vychází ústy zformován do zvuku. Neživé dutiny a těla reagují na dutiny a těla lidská.
Rezonance je tedy odezva jiného tělesa v souladu s jeho vlastní formou. Naproti tomu Echo jen opakuje slova druhých. Rezonance není opakování. Je to vztah. Rezonovat znamená dovolit, aby do vašeho těla vstoupil jiný hlas, aniž byste se tímto hlasem stali. Vlastní podoba rezonanci nebrání; naopak umožňuje ji.
V kontextu globální nejistoty artikulujeme tématem odpovědi hledání vlastního hlasu a pátrání po autenticitě. Tím se projekt vrací přímo k prožitku života v neznámém prostoru: mám právo na svůj vlastní hlas, nebo musím pouze opakovat to, co slyším kolem sebe? Mohu nechat prostor, aby do mě vstoupil, aniž bych se v něm rozplynul? Může být vzájemné přizpůsobení spíše rezonancí než asimilací? Osobní zkušenost obou umělkyň žijících ve válečném exilu zde nabývá univerzálního významu. Smutek, žal, umlčování, disonance, ale také zpozornění, ladění, hledání základních tónů naděje a jejich amplifikace.
Jednou z možných odpovědí, kterou výstava nabízí, je, že kontakt s okolím nemusí nutně znamenat ztrátu subjektivity. Naopak, skutečná rezonance je možná pouze mezi různými těly, z nichž každé si zachovává svou vlastní podobu. V tomto smyslu nemusí být soubor keramických předmětů sborem identických tvarů zpívajících unisono, ale spíše ekosystémem různých schopností naslouchat. Některé předměty silně reagují na konkrétní hlas, jiné zůstávají téměř mlčenlivé; některé vyzařují, jiné pohlcují; některé vstupují do souznění, jiné vytvářejí disonanci. Harmonie zde nepředchází interakci. Vzniká – či nevzniká – jako výsledek setkání.
…
Je zde ještě jedna významová vrstva – duchovní. Ta je neméně důležitá a úzce souvisí s pojmenováním výstavy. Autorky slovy v názvu záměrně odkazují na biblický narativ o stvoření – dýcháním do hlíny Bůh stvořil člověka. Je to právě dech, jenž v knize Genesis iniciuje život. Oživení a polidštění je pak odpovědí, jež činí setkání skutečným.
Autorky textu: Dominika Kunzová, Liubov Plavská
_____________
*Více o stavbě těla rezonátoru a s tím související hypotéze o Helmholtzově principu u rezonančních nádob (zapuštěných do zdí sakrálních staveb) se můžete dočíst v poznámkách Liuby Plavské.






